SLOVO - LOGOS ze Zlatých Hor v Jeseníkách

12. září 2004

Kázání Bohumíra Touška          

Toto kázání bylo předneseno v Kyjově 12. září 2005

Uzdravení slepého

Čtení:  Jan 9, 1 – 41;  

 „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý.“ Nečteme, že by někdo toho slepého k Ježíši přivedl, že by ten slepý prosil za uzdravení, ta událost začíná výhradně v režii Ježíše. Pro všechny je tu tedy pozitivní zpráva: Bohu na nás záleží a  sám chce řešit naše problémy.

    První věc, která nás zaujme, je zjišťování příčiny jeho slepoty. Učedlníci vycházeli z běžné logiky tehdejší doby, že příčinou nemoci je hřích, resp. že nemoc je trestem za hřích. I dnes se s těmito úvahami setkáme v křesťanství prosperity a možná leckoho v určitých situacích taková otázka znepokojí. Odpověď Ježíše otevírá ale zcela jinou příčinu: aby se na něm zjevily skutky Boží. Jde vlastně o mimořádné vyznamenání, že si právě tohoto člověka Bůh vyvolil, aby se na něm mohl oslavit. Nevíme, jak byl starý, nebo-li jak dlouho byl slepý a nesl velmi těžký úděl slepého žebráka. V jeho případě by se dalo říci, že to dobře dopadlo, i když po dlouhé době.  To ale není podstatné. Klíčové je, že si ho Bůh použil pro svůj záměr a svůj plán. Nekonzultoval ho s ním, neptal se ho na souhlas a nechal ho dlouhou dobu v nejistotě nebo spíš jistotě, že to jiné nebude. Tento příběh nám může pomoci se jiným pohledem dívat na utrpení a leckterou naši bolest, nespravedlnost a jiné příkoří. Zvláště tehdy, když nevidíme zjevnou příčinu, můžeme tušit, že jde o něco podobného jako v našem příběhu: Bůh se na nás chce oslavit. Buďme tedy trpěliví, pokojní, důvěřujme mu, i když k tomu nemáme vůbec žádné věcné ujištění, nebo právě proto.

   Aby se světlo dalo vnímat, aby mohlo přinést užitek, je třeba mít v pořádku oči. A náš text nám nabízí nahlédnout, jak takový zázrak v Boží režii probíhá. Slouží tu k uzdravení dvě veličiny: prach a z něj udělané bláto a pak očistná voda. Prach je symbolem smrti a můžeme tomu rozumět také tak, že ty oči, jakkoli nemocné musí zcela zemřít. Jde o totální kapitulaci, skoncování se stávajícím živořením, mžouráním a náhražkovým viděním. K tomu vede pokání a to nemůžeme nikdy při jakékoli obnově přeskočit. A následuje umytí, očištění. V tomto kontextu dostává nový a hlubší význam křest. Ta voda spláchla všechny částečky prachu, smrt je poražena a už nad námi nemá moc. Ježíš zemřel za naše hříchy a všechna provinění, pro která bychom my museli zemřít a důkaz toho viděli na golgotském popravišti všichni přítomní: z jeho boku vytékala voda, důkaz, že je mrtev. Naše hříchy nám byly odpuštěny a můžeme si to stále připomínat skrze účast na večeři Páně, kdy jíme chléb, symbolizující jeho lámané tělo a pijeme víno, připomínající jeho prolitou krev.

    Uzdravení jeho očí mu změnilo tvář. Naše oči výrazným způsobem charakterizují naši podobu. Není to jen tak, že slepý má podobu vidoucího se zavřenýma očima. Naše oči mohou být smutné, ale také radostné, způsob pohledu například u zpěváků mění barvu jejich hlasu. Dá se také říci, že náš mdlý, nevýrazný a smutný zpěv je důsledkem toho, že naše oči se neradují z pohledu na svého Spasitele.

    Ježíš o sobě říká, že je světlo světa. Světlo je něco mimořádného a v celém vesmíru nemá srovnání. Když Ježíš říká, že je světlo světa, můžeme s dnešním poznáním toto vyhlášení brát mnohem hlouběji než v dávné minulosti. Teoretici ve fyzice tuto veličinu zkoumají. Hodnotí ji jako velice rychlý pohyb částic,  tzv. fotonů a aplikuje se tu kvantová mechanika. Z jiného pohledu se světlo vyhodnocuje jako vlnění a v dnešní technické době se užívá světlo například k přenosu informací pomocí světlovodů, běžně se všechny důležité komunikační trasy a počítačové sítě budují pomocí optických kabelů. Uspořádaný paprsek světla vytvářený pulzním generátorem může sloužit k řezání nebo sváření nejtvrdších materiálů, protože může mít soustředěnou obrovskou energii. Laser se používá třeba na velmi přesné a jemné oční operace.

    Světlo má zde na zemi největší rychlost svého šíření. Podle teorie relativity pak při děních, kde se uplatňuje rychlost blízká rychlosti světla, dochází k naprostému zborcení našich představ o čase (U mne jeden den je jako tisíc let a tisíc let jako jeden den).  

    Barvy – pohlcování světla určité frekvence (černá, bílá); tmy ho neobsáhnou.  

    Teplo – jediné, co ten slepý mohl vnímat

    Světlo a vidění přináší poznání světa. Jedině zrakem můžeme vnímat prostor kolem sebe a věci, které  jsou od nás velmi vzdálené. Očima můžeme pozorovat dění, kterému vůbec nerozumíme.

    Dokud světlo máte, choďte ve světle! 

    Světlo nohám mým je Slovo tvé.   

    Všichni známe příběh o potopě a Boží příslib se znamením duhy. Už malé děti ale vědí, že duha vzniká lomem světelných paprsků na kapkách vody. Povšimněme si, jak vyhlášením Ježíše, že je světlem světa lidstvu přichází vysvětlení Božího plánu jak se chce vypořádat se hříchem jinak než potopou: světlo se lomí pro naši záchranu. 1M8, 14-15 má své aktualizované pokračování v nové smlouvě: Mat26,27-28 – duha a symbol kalicha.   

    V našem příběhu mne ale zaujal ještě jeden fakt: ten uzdravený tomu všemu porozuměl. Když si představíme, jakou šanci měl se naučit v pozici žebráka komunikovat s tehdejší duchovní i národní inteligencí, žasneme, kde se v něm bere úžasná bystrost, logika, výmluvnost a v určitém smyslu i humor. Z jeho projevu je jasné, že to byl šťastný člověk, který svým poznáním rozprášil neskutečnou omezenost duchovních a badatelů zákona. On, nevzdělaný a na samém okraji společnosti ví mnohem víc, než ti, kteří o to tolik usilují (Jan 9, 28-33).

    Z příběhu vyčteme také zvláštní skutečnost. Slepec nyní vidí a uzdraveným zrakem vnímá svého zachránce. Je to opět Ježíšova iniciativa: vyhledal ho a dává se mu poznat. To je teprve cíl onoho zázraku. Zároveň je mu svěřeno něco, co jedině on může dobře pochopit: Ježíš přišel na svět k soudu, aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí. On velmi dobře chápal, jaký je v tom rozdíl a co to je za úžasnou proměnu. Mějme touhu být takto Ježíšem proměněni.  

     On také pochopil, co v tomto prorockém slovu je obsahem. Už ví, že nejde jen o lidské oči, i když na jejich příkladu tomu všemu mohl porozumět. Tady je řeč o životě a smrti, o záchraně a zatracení, o plném bohatství života a živoření. A kde je přitom dělení klíč, co je tím určujícím kritériem? Vidění. Ano, žít bude ten, komu byl navrácen zrak, kdo vidí slávu Boží už zde na zemi, kdo vidí a vnímá existenci Božího království, vidí před sebou svého Mesiáše a Záchrance. K tomu není možné se vybízet, doporučovat si to nebo se tomu učit, stejně jako se vidět nemohl naučit ten slepý a ani největší snahou nemohl docílit, aby viděl. To je dar a je to zázrak. Po něm můžeme pouze toužit a prosit.

    

 Bohumír Toušek